Není všechno paráda, co píšu,
když se moje prsty rozletí,
netrumfnu vždy Janu, Petru, Míšu,
veršovat však je mé prokletí.

Kousek střívka mám snad po tátovi,
krásně kreslil, k stáru básně psal,
a když už si teď jen v urně hoví,
já dědictví jeho nesu dál...

Pro něžné pohlaví slabost mívám,
podědil jsem geny rytířské,
rád se směji, veršuji a zpívám,
také humor rád mám v básni své...

Trpělivost jsem si vypěstoval,
miluji hry a luštění též,
rozpaky jsem za svůj úsměv schoval,
s mračením si na mne nepřijdeš.

Dávno vím, že řešit cenu nemá,
nač mi prostě síly nestačí,
občas v básni je i bolest němá,
vesele však píšu nejradši.

Láska je mé oblíbené téma,
raději se k romantismu znám,
i když duše uvnitř smutkem sténá,
legraci si z toho udělám...

Obdivuji často děti malé,
že i tu hru vážně berou snad,
inspirací mou jsou neustále,
jak umí vše doopravdy brát.

A větší vyznamenání není,
než když do her svých vás přiberou,
přízeň tu, jíž člověk si tak cení,
splatit lze jen láskou upřímnou.

Děti naučí tě správně žíti,
nezklam nikdy duši nevinnou,
buď tím, který jako oni cítí,
pokladem i budoucností jsou...