Básničky o smutku a stesku

Každým Tvým slovem
jímž bodáš do mého žití
mně dochází stále
že odejít od Tebe
bylo mé nejlepší rozhodnutí.

Tak ponižuj mě dále
aspoň dostaneš zadostiučinění
za to co rozbilo se dávno
a nic z toho už není.

Můj život je křeč,
o lásce nemůže být řeč,
už mě nemá vůbec rád.
Sečteno, podtrženo,
je pro mě jen břemeno
a vale mu chci dát.

Měl oči jen pro ni
a teď slzy roní.
Ne ona, ale on,
velké jako slon.

Bylo to jeho přání,
aby při něm stála,
neměl ani zdání,
že mu jenom lhala.

Mám ji přečtenou,
klečí na kolenou
a říká lež
- domů si běž!

Přišel jsem o svůj cíl,
pro který jsem jen žil,
smutek naplnil mé srdce,
ranilo mě to fakt prudce.

Odpusť mi prosím má prudká slova.
Možná jsem se měla zamyslet znova,
než jsem něco prudce vyslovila
a Tobě asi ublížila.
Nikdy jsem nepochybovala o tom,
že jsi skvělý muž.
Někdy se však cítím,
že mám na krk přiložený nůž.
Víš sám, že celá situace je velmi tíživá
a východisko najít lehké nebývá.
Často jsem snila, že jednou budeme spolu
a budeme snídat u jednoho stolu.
Nevím však vůbec, co se děje,
možná je v nás stále nějaká naděje.
Nerada vidím, když se trápíš.
Jsem radši, když si sníš.

Už nemiluji - nevím proč,
láska je velký kolotoč
a my jsme jen návštěvníci
po trošce štěstí lačnící,
kteří jsou uvnitř něho,
toho kolotoče zběsilého.

Láskou jsem zešedivěla,
kdybych to dřív věděla,
nikdy bych se za ním nehnala,
něco mnohem lepšího bych dělala.

Co jsem to udělala,
ještě jsem nerozdýchala...
Najednou je po všem,
já mu dala košem!