Básničky o smutku a stesku

Růžičko, růže,
člověk se utrápit může,
člověka život tak souží,
že už jen po nebi touží...

Přátelství je krásná věc. Proč však o něj nestojím...
Jsem snad sobec, co já vím?
Podáváš mi svoji ruku a říkáš - chci být přítel.
Já však otáčím se zády. Zbytečně jsi přišel!

Nemůžu ležet ve tvé posteli, cítit tvůj dech.
To raději spát sama na studených zdech.
Nenaléhej, já nemůžu být jen přítel. To raději tvůj vrah.
Tahle myšlenka mi však nahání strach.
Neříkej mi, že beze mě nemůžeš být,
to já bez tebe nemůžu žít.

Ty trápíš mě, já tebe.
Tak utni to pouto, rozděl nás od sebe.
Vím, nemám právo žádat nic.
Vždycky je někdo, kdo má rád víc.