Básničky o lidech a vztazích

V hlasu měl vždy smích
a v očích hejno sluk,
ten usměvavý „kluk”
zpěvák Petr Muk.

Jeho Stín katedrál
zní dodnes andělům,
škoda, že čas vzal
ten talent našim dnům.

Však já si pouštím dál,
ten Tvůj Stín katedrál.
Pro mě jsi byl Král,
co radost nám všem dal.

Bývala kdysi tak žensky krásná,
s něžností Rozvíjejícího se poupátka.
Tenkrát - tak křehce naivní, ale šťastná,
bez zkušeností „uměleckého pozlátka”.

Ta „zlatá klec” jí zjevně škodí,
za zády bulvár - je plná bolu,
vždy se jak pták „Fénix” z popela zrodí,
aby pak zase padala dolů.

Tak já přeji té Ivetě,
ať uchopí Nebe plné červánků.
Ať je zas ráda na světě
a probudí se jak princezna ze spánku.

Kradu auta, motocykly,
spadeno mám i na bicykly,
šikovný jsem a pracovitý,
ručičky mám šíleně hbitý,
ale s policií je to v pytli.

Odešel talent a chlap,
nejen herecky bohatý.
Člověk, co každý ho měl rád
- Radoslav Brzobohatý.

Oko diváka dojatě slzí,
proč odcházejí ti dobří,
vždycky tak rychle - tak „brzy”...

Tak tímto veršem
Ti věnuji svoji vzpomínku,
byl jsi dobrý snad ve všem,
talent dostal jsi do vínku!

Takových lidí je dneska málo,
každý snad vidí, že žít za to stálo!
Však v našich srdcích, budeš bývat stále,
a tak se raduj na Nebeském bále.

Tak se měj, Radku, krásně
v tom uměleckém světě.
A to je konec mé básně,
v té jediné prosté větě:

Odešel talent, citově velmi bohatý,
náš VELKÝ herec - Radoslav Brzobohatý...

Bláznivý stařec křepčící v metru
Hledí a neví, že ujel mu vlak
Co čeká od lidí? Spartu či Petru?
Příjemné slovo?
Je nekuřák...

Půlnoc
Ticho kolem mne
Jen písnička je se mnou
Nevěrná
Nevěrná
Zpívá se v písni
Takové slovíčko a tolik
Příliš tolik citů v jedné písni
Půlnoc
Zase mám odpouštět
Proč
Vždyť toužím po lásce
Pohlazení
Rozdala bych se celá
Nevěrná
Nechtěla jsem
A ti blízcí odsuzují
A necítí co ve mně
Neodpustí
Vím
Však ani já neodpouštím

Je hloupá? Je ošklivá? A co líná?
Nebo ji ráno přepadne kocovina?
Proč hledí zamyšleně z okna ven?
Byla jen raněna zlým osudem.

Je v duši křehká, jako víla,
přesto dřív šťastná a „silná” byla!
Ten její často chodil za jinou,
ona nebyla jeho jedinou!

Pak s jeho další subretou,
naboural, „když jeli za tetou”.
Umíral zhruba půlku roku,
ona je dodnes z toho v šoku!

Však té dívce, či paní je hrdost dána
a okolí těší ta její osudová rána.
Nestěžuje si a jen se snaží,
zlé jazyky dí, že chlastá jen a paří.

Pravda to není, je to skvělá máma,
má cit a pochopení a vypadá jak dáma.
Nikomu neublíží, spíš pomůže,
proč lidé ji neberou? Vždyť za svůj osud nemůže!

Dnes je zas „silná” a znovu žije.
Ať každý pozná, jak se hubou v zemi ryje!
Ať každý sundá „to máslo” ze své hlavy,
vždyť nešťastných lidí jsou dneska větší davy!

Tak lidi hloupí! Dle toho, co jsem viděl:
„Nesuďte jen obal z prvního dojmu!”
Já znám ji „uvnitř”, to dobro jsem v ní viděl,
je „čistá, až ryzí” - těžko s tím někoho dojmu.

Snažte se poznat lidi „zblízka”,
vždyť ten, co vypadá tak hrdý,
si možná denně stýská!
Však líný, marnivý a hloupý není,
jen čeká na milé slůvko plné pochopení.

Navenek sobecký a studený
- však já tu vnitřní krásu uviděl!
Ten její v srdci klenot, co není bezcenný,
být vámi, tak bych se za tu povrchnost zastyděl.

Tak přeju té dívce, paní,
ať znovu štěstím a zdravím září.
Vím, že časem se naplní její přání
a oslní zas tou milou, bezprostřední tváří.

Já dřív myslel jenom na sebe
a svět mi byl zcela u pr....,
ale teď už to tak není.
Už vím, co jsou to přátelé,
znám společné chvíle veselé,
jak život se změní...

Jehla na vinylu starého gramce
Začíná ostuda na místním bále
Někteří jedinci chopí se tance
Kroužkovým pohybem vrtí se v sále

Čenda dost posilněn domácí pálenkou
Rozhod se Rudlovi vyrazit zub
Chodí mu za jeho prsatou milenkou
Viděl ho přes košík, když vracel se z hub

Já jsem romantický snílek,
co životu jde vstříc se zdviženou bradou.
Já zrýmuji své sny a cíle,
však jiní lidé mi mé motivy kradou.

Proto se loučím, s těmi, co mi věří,
už své postřehy na net dávat nebudu.
Ať ostatní lidé svou fantazii čeří,
nechci motivovat každého pobudu.

Tak lidi, skládejte si svoje,
já básně budu psát jen pro sebe.
A ti, co na mě hází „kupu” hnoje,
tvrdá realita někdy zazebe.

To okolí, co mívá černou duši,
já nechci vnímat ani náhodou.
Pokora a úcta člověku sluší,
tak goodbye, já už jsem dávno za vodou!