Básničky o lásce

Dívka mých snů
náhle je tu,
přede mnou stojí.
Celou noc jen
měl jsem jeden sen,
byl o ní...

Jsme u sebe tak blízko a přesto nekonečně vzdálení,
jak veliká je vzdálenost mezi zemí a hvězdami.
Být v těsné blízkosti a nemoci tě políbit,
ten kalich hořkosti si musím až do dna vypít.

Mluvit nemusíme, stačí, když se naše oči setkají,
tep srdce prudce vyskočí, však ruce máme svázané.
Naše dušičky k sobě cestičku hledají
a my chceme poznat to, co nám bylo zakázané.

Pokračování básničky

Zkazil jsem, co jsem mohl,
ty city, co byly v nás,
krutě jsem Tvé srdce zranil,
snad vyléčí to lékař ČAS.
Naše plány byly krásné,
já však nedokázal soukromí chránit,
vzpomínky nám zůstanou,
já nechci za sebou mosty pálit.

Jednou se zase setkáme,
cítím to stejně jako TY,
políbíme se hluboce
a nebudem už dělat drahoty.
Budem se milovat,
jak byl by konec světa,
MILUJ MĚ,
to byla tvoje věta.

Já nehledal jsem vilnou ženu
pro flirt a ukrácení dne.
Utišení na tvém klíně
pro srdce žádal neklidné.
Den a noc touhou přesycená,
vábila a lákala.
V tvé jizbě lampa rozsvícená,
vím, že na tvůj příchod čekala.
Stydím se nyní za své činy.
Chvěji se vědomím,
že srdce tvé jsem vznítil prvý
a že je již nezlomím,
že ani jednu noc nebudeš mojí,
zoufalý výkřik mou hlavou zní.
V mé krvi žádost tvého těla zpívá,
zatáhni drápky, ty má kočko divá,
a mojí lásce buď milostivá.

V očích tvých se leskne vůně durmanu
a tvé dlaně svěží, jak vítr po ránu,
vlasy tvé visí přes ramena,
ale já se ti dívám na kolena.
Jen jeden polibek a pak už nic,
dívám se ti na střevíc.
Nic nenapadá mě teď,
ty, lásko, také na mě hleď.
Květy jabloní v zahradě vadnou,
ty jsi tou láskou krásnou a vnadnou.
Vzbuď se, má paní, dokud jsi krásná.
Dostatek spánku čeká nás v hrobě.
Vzbuď se, má lásko, a vezmi mě k sobě.

Buď veleben tvůj hustý vlas,
v slunci plane, září nad topas,
leskne se a svítí.
Víc vůní v něm než v jižní noci je,
víc jisker než na obloze hvězd,
jak lilie kmitá jím tvůj bílý vaz.
Nech mě u tvých nohou věčně snít,
tvůj vlas hladit je lepší než víno pít.
Fénix, láska tvá, ta hoří v něm,
nad čelem tká ti diadém,
kmitá ve stínu dlouhých řas,
ten tvůj krásný dlouhý vlas.
Své srdce, plné písní na tvůj vlas ti podávám.
Chtěj milostivá býti.
Tvůj hladit vlas je lepší než víno píti!

Otevři oči, země se točí,
déšť se ti vkrádá do vlasů,
prší, má milá, nespěchej,
ještě se chvíli pokochej,
pohledem z okna na ty kapky,
je brzké ráno šedivé,
slunce v nedohlednu
a já závidím přikrývce,
že objímá tvé pružné tělo,
které na lásku zapomnělo.
Vlasy máš krásně na polštáři,
oči ti ještě tak nezáří,
probuď se, lásko, už je den
a my nikam spolu nepůjdem...

Ležíme spolu na pestrobarevné posteli
ze spadaného listí,
jsme tak dětinsky naivní,
tak krásní a andělsky čistí.
Ruce do sebe splétáme,
srdíčka nám divoce buší,
bude něco dál?
To jen osud ví a Bůh tuší.

Kolem nás spousta rozházených svršků,
jsou tu dvě nahá těla,
ďábel ti sladce šeptá,
dej mu kousnout do jablka poznání,
dej mu ochutnat
to krásně sladké a zakázané ovoce,
avšak v dálce slyšíš
varovný a tichý hlas anděla.

Pokračování básničky

Ráno když svoje oči otvíráš,
je krásné vědět, že někoho máš,
kdo tě miluje a tulí se k tobě,
to pak každý den začíná pohodově...

Les myšlenek se mi hlavou honí
a všechny jsou jenom o ní.
Pro ni já na světě jsem
každý, každičký den.
Snad navždy to takhle bude,
bez ní by byly mé dny chudé.