Básničky o lásce

Nápady jdou kolem mne
A přece bych ráda
Napsala něco krásného
Pro někoho blízkého
Zavřu oči a sním
O samotě, bez tebe
Ve společnosti písní od Adama
Není můj, je pana Cohlena
Mám pocit
Že jsem se vrátila o pár let
Zpět
Jen trošku svojí zásluhou
Opravdu jen malou
Nataženou rukou
Pěšiny křižovatek
Směr do neznáma
Přesto cesta dvou
Jedna živočišná, reálná
Druhá hledající romantiku
Však propletené lesními zákoutími
A zpěvem ptáků
Nespočítal by jsi hnízda
Z místa
Kukačky též hledají
Kde a kam
Snídani má každý sám
Nepoznávám se
Mé myšlenky nabízím tak lehce
Cestopisné knihy mé duše
Milostné pocity v románové úpravě
Detektivky s napětím
Najdou se i lekce
Ze školní učebnice
Vzpomínky z historie
Při kterých srdce více bije
Ale žádné plánování
Žádné dlouhé časy společné
I pro ty krátké
Stojí za to riskovat
Se svým svědomím bojovat
Jen jestli síly postačí
Pro klepeta račí
Cesty křižovatek ve dvou

Na louce, kde potůček „hučí”,
co do zlata se sluncem zalila,
vzal jsi mě prvně do náručí
a já tvá ústa do dna vypila.

Okolo tůňky se stromy tyčí k nebesům
a koberec duhových květů sladce voní.
Já s tebou v objetí letím vstříc tajným snům
a opodál se pase stádo bílých koní...

Ta pohádkově obarvená květena
nás pod své roucho jemně uchopí...
... jsem láskou roztouženě zmámená,
kdo neprožil tu chvíli, mé city těžko pochopí.

Jsem ráda, že tě tady, lásko, mám
a hladím ti jemně tváře,
teď jako kniha se ti otvírám
a nahlédnout ti dám do mého snáře.

A když se naše sny propojí,
splynou v pohádkové nebe
a pod křehkými duhovými závoji
ti, lásko, daruji kousek sebe.

Jsi pro mě sluncem zářícím,
ale také měsícem svítícím.
Jsi pro mě ta největší hodnota,
jsi srdce i duše mého života.
Jak moc jsi pro mě důležitý v tomto světě,
to nejde popsat v jedné větě...
MILUJI TĚĚĚ MOCC!

Nad krajinou v zimním čase
slunce slabými paprsky
barví den v celé kráse,
tajné spektrum lásky.

Láska má barvu jakou?
Jakou?
Proudící krve červenou.
Nebo modrou?

Tok jiskřícího potůčku,
kousek laskajícího lalůčku.
Potemněle dýchá žlutá pryskyřice,
zelené spektrum proplétá ruce.

Bystřina tekoucí mezi mechy,
toužebné vzdechy.
Píše tužka vzkaz,
že chybí mi tvůj hlas.

Slovíčka tvořící větu
našeptávají celému světu,
že schází mi tvé pohlazení,
bez něhož mé štěstí není.

Čas bez tebe strávený
vleče se až k zoufání.
Vleče se a ubližuje
pro toho, kdo miluje.

Tvá pleť je hladká
- jak ze sametu.
Šeptáš mi slůvka sladká
a celá pláň je plná květů.

Z Tvých očí září drahokamy,
jsou jako smaragd lesknoucí.
Jsi ke mně milý, jsme právě sami,
tak pojď blíž, má Lásko žádoucí.

Tvé vlasy letní loukou voní
a Tvoje ruce mě něžně hladí.
Sedíme spolu pod jabloní,
rozkvetlý strom nás k hříchu svádí.

Tys jasnou hvězdou mého žití,
Slunce, co můj život provází.
Chci s Tebou, Milý, nadosmrti býti,
žít bez smutku, trápení a nesnází.

Zlatá rybko, kde jsi.
Zkouším volat do všech stran.
S přibývajícím světlem otvírám oči dokořán.
Okolo tvé hlavy neprodyšný rám.
Za dveřmi z dubového dřeva
lampa se stínidlem, láhev vína,
dvě skleničky.
Za dveřmi z dubového dřeva
proutěný paraván.
V bleděmodrém mušelínu dřímá.
Zlatá rybko, kde jsi.
Mám jedno, dvě, tři přání,
vzbudit dívku k milování,
vzbudit z poklidného spánku
v přítomnosti ranního vánku.
Zkouším polibky roztát ledovou
paralelní skálu na tvém těle.
Nevedu si skvěle.
Jedno, dvě, tři přání.
K zahalení šaty shání.
Za dveřmi z dubového dřeva
zlatá rybka chyběla.

Říká se, že po každém dešti slunce opět svítí.
Že každý den máme prožít, jako by byl náš poslední,
a že láska přijde, jen když se v ni věří.

Že hvězdy v noci září, jen když je jasná obloha,
a že štěstí přichází, když se to nejmíň čeká.

Ty jsi však štěstí, které hledám,
Ty jsi to slunce, které vždy září,
po bouři a po dešti.

Ty jsi ta cesta, po které bych chtěla jít
a nikdy z ní neodejít,
a světlo, které je plné nadějí.

Je to možná, jen má fantazie,
možná, že jsem blázen,
možná mi nakonec řekneš Ne,
ale v mém srdci budeš stále.

Jen doufám, že mi věříš, co zde píši,
nejsou tu zde žádné lži!

Teď už jen věřit, že cítíš to samé
a že mé snění bude nakonec skutečné!

Dešťová melodie na okenním skle,
kapky vyťukávají vzdáleně písničku.
Postupně se ve mně probouzí to dávno minulé.
Po obloze tancují blesky,
noční tmou září lucernička.
Ruce tvé na mém těle.
Sem tam, ojediněle.
Na okně stejná písnička.
Dešťová melodie na okenním skle,
na okenním skle smutná melodie.
Zůstává jen tepová filharmonie.
Lásko, neodcházej bez loučení,
neutíkej jako kapky deště,
co odplouvají do neznáma.
Semkni ruce s mýma,
obejmi mne.
Déšť lásky beze stop neopouští.
Jsme v tmavé noci.
Na okně ťuká cosi.

Když jsem tě spatřila poprvé,
rozzářený jsi byl jak slunná zahrada.
Uvědomila jsem si teprve
- jak láska na první pohled vypadá.

Tvé oči jsou barevné jako duha,
ty jsi můj vesmír, širý svět dobrodruha.
Jsi moje radost, jsi moje láska,
něžný jak motýl, křehký jak sedmikráska.

Zakoukala jsem se do tebe hned,
jsi pro mě nekonečně rozmanitý svět.
Jsem ráda, když mohu tě mít vedle sebe,
pro radost tvou bych ti snesla i modré z nebe.

Noc tajemná, city v ní odhalí,
záhadně, všechno se zpomalí.
Melodii nadsvětskou slyšeti možné,
to, že jsme spolu, je přání zbožné.

Hvězdy nám svítí,
nevinně ležíme v kvítí,
vášeň k hudbě sdílíme,
však ve skutečném světě, se bohužel míjíme,
proto štěstí noc přináší,
zapomíná, co opravdový život obnáší.

Lampami osvětlená cesta lesa,
jít za ruku tvou, to je touha, kterou jsem nesla.
Pohled tvůj na mě, té noci se mi líbil,
všechnou láskou, jsi mě políbil.

Našel jsi smysl života,
někoho, kdo ti ukáže,
že neexistuje duševní samota.