Básničky o lásce

S láskou člověk roste
a já mám přání prosté,
abych už byla dospělá
a lásku jsem také měla.

Miluji a neznám nic,
co by naplňovalo víc,
proto si lásky cením
a za nic ji nevyměním.

O lásce jsem vždy snil
a nádherný sen to byl.
Ona a já, šťastný pár
a náš spalující žár.
Kdy se to realitou stane
a něco uvnitř mě vzplane,
pořád se dokola ptám
a doufám, a doufám...

Své srdce otvírám,
jen ten pravý uspěje,
pevně totiž doufám,
že je pořád naděje.

Ta pravá láska na mě někde čeká,
v to víc než pevně věřím,
snad mě čeká cesta pěkně daleká,
ten obraz nikdy nezčeřím.

Ve dne se směju, ale v noci mám strach,
protože vím, že brzy přijde krach.
Láska vyprchá, zbydou jen vzpomínky,
malá útěcha.
Možná jen malá jiskřička naděje,
pak vzplane a vstoupí do děje.
Já vážně mám tě víc než ráda,
vždy jeden druhému chránili jsme záda.
Svou velkou lásku má každý,
takhle to bylo, je a bude navždy.

Přišla láska z hor,
jako nezkažený tvor,
oba jsme si ji oblíbili
- a prvně jsme se políbili.

Miluji a sním,
že ji uvidím,
že bude jen moje,
no tak, drahá, co je?

Srdce mám poblázněné,
myslím jenom na ni,
vše ostatní je bezcenné,
ona je mé přání.

Proč se lidé rádi mají?
Proč se něžně líbají?
Proč se hladí a mazlí?
Nemějte mi za zlý,
že se na to ptám,
sama stále hledám
ten pravý cit,
co mě má pohltit.