Verše

u rybníka vrána kráká
já tam půjdu, už se smráká
pod vrbu si pěkně sednu
budu čekat holku jednu

nad vodou se mlhy válí
vrána na mne z vrby kálí
má milá je někde v dáli
snad se s tátou pohádali

její táta má mně za zlý
že se holka se mnou mazlí
tak ji asi pustím k vodě
střídat holky je dnes v módě

je mi zima, čas už kvačí
zespoda mě kámen tlačí
je tu cítit ten trus ptačí
tak se asi zvednu radši

Kudy chodím, tudy nudím,
za noc se stokrát budím,
ztratil jsem smysl života,
přemohla mě samota.

Když láska se stane tvou podstatou,
fantazii budeš mít bohatou
a uvnitř tebe začnou plát
touhy, chceš toho tolik znát,
chceš se svou drahou polovicí
dělat kopu různých věcí,
od polibků po objetí,
hned na světě dobře je ti.

Srdce mám na tisíc kousků,
jako když rozdrolíš housku,
slzy proudem tečou z očí,
ukrutná bolest mě mučí,
svět se mi stále vzdaluje,
jak oprátka se utahuje.
Tahle holka milovala
a celé své srdce dala.

Narodilo se děťátko,
zároveň kvetlo poupátko.
Oči má jako nebe,
ale máma neví, kam se pere.
Přece se pere do pračky
a né do staré hračky.
Ájeje, ájeje, máma si musí doučit
a né si život vymučit.

Čím dál více toužím po ní,
hlavou se mi toho tolik honí
a všechno se točí kolem ní,
je to holka zkrátka nevšední.

Krásná jako obrázek,
má pořád mnoho otázek,
kterými mě dostává,
moje hvězdička blýskavá.

vápno rtů se ve víně smutečním hasilo
ve tmě se výpary pomalu ztrácejí
pár vran si na větvi zobany brousilo
branou se shrbení kostlivci vracejí

hrobník už na větvi rozvěsil střeva
na černé kůře se doběla svítí
hroudami dozněl pláč dutého dřeva
Lunu teď větvemi pod krkem chytí

zavřené oči tam zírají z thují
poklusem na místě plyne čas v houští
krvavé kaluže po nebi plují
z hvězdnatých bradavic pavouky spouští

Je jediná, po které toužím,
kterou bych chtěl znát,
bez ní se tu asi usoužím,
hořkosladké je mít rád.

Poklidné vody čeřím,
protože v lásku věřím
a udělám pro ni
gesto vskutku sloní...