Verše

Měla lásku na provázku,
nevěřila v žádnou sázku,
ale pak se vše změnilo
a její lásku uvolnilo
a už pevně v rukou ji neměla,
ta jistota jí strašně chyběla.

Líbí se mi, jak se směje,
vždycky mě u srdce hřeje,
když vím, že je spokojená,
má láska, moje vyvolená.

Když jsem se prvně zamilovala,
nereálné cíle jsem tomu dávala,
ale teď už dobře vím,
že pravou lásku neuspíším.

V mém srdci to bouří
a když nad tím přemýšlím,
z hlavy se mi kouří
a už vůbec nic nevím.

City jsou velkou neznámou,
mnozí lidé je nezvládnou,
ale pro ty, co je pod kontrolou mají,
tu nejhezčí součást života znamenají.

Mám o ni velký zájem,
snad svět se stane
tím pravým rájem
a láska vzplane.

Líbí se mi a já vím,
že neúspěch nestrávím,
budu se věčně snažit,
jí nejde se nabažit.

Byla jsem sama a přesto jsi ke mně našel cestu.
V tvé náručí se cítím v bezpečí,
jako loď v přístavu, když kolem zuří bouře.
Dokázal jsi mě spoutat svou láskou,
den co den jsou okovy silnější
a nedovolím nikomu, aby je zpřetrhal.

[ Snad vzkřísím básní ty věčné vzory :-(
Pro ty básníky, již odešli z tohoto světa a zanechali tu výrazné stopy. ]

Proč, Živote, upíráš své krásy?
Proč to nejkrásnější, cos dal, odchází tak rychle a opouští svět?
Nejvíce se vždy v nás zapsali,
ti lidé, již pro nás stali se dary.

Tak málo hvězd Potěchy, ba skoro vůbec žádné nezřím jim sebevíce podobné!
V dnešním světě je to vzácnost,
když člověk pro druhé žít se rozhodne.

Pokračování básničky

Má mě rád, nemá mě rád,
rudé plátky růže dopadají na zem,
jak je bez rozmyslů pouštím.
Vždycky jsem toužila poznat
pravdivou odpověď v této dětské hře.
Představ si, že není nebe, žádné peklo pod námi,
že není žádná bolest, vzdálenost,
jsme tu jen ty a já, jen my dva.
Je chyba snažit se být jeden?
Bez lásky by zbyla jen černá pustá tma.
Toužím překročit tu propast bolestí,
kterou jsme si mezi sebou vybudovali
a už nikdy se k ní nevrátit.
Měj se mnou ještě trochu trpělivosti,
snažím se v sobě ze střípků složit nového člověka.