Verše

Venku fouká vítr
a padá bílý sníh
já slyším jen ten vítr
a žádný dívčí smích.

Kéž by mi ten vítr
a padající sníh
přinesly do pokoje
milý dívčí smích.

Co já bych za něj dal
za ten dívčí smích
pak ať si tam venku
fouká vítr a padá sníh
jen když mě na duši
zahřeje dívčí smích.

Láska je ten sen,
který každý den
zrovna teď žije,
její srdce bije
jen pro jediného,
prince vysněného.

Jenom pro ni
hlava se točí
a slzy roní
mé nebohé oči.

Přišla láska,
žiju sen,
nejsem kráska,
ale jen
holka obyčejná,
jejíž realita
je tak nádherná
a zázraky skýtá.

Tohle je láska
a lásku já znám,
vyhraná sázka,
kterou si užívám.

Láska přišla k mému prahu,
čerstvý vzduch mě ovanul,
na srdce mi dala dlahu,
zase jsem v ráji stanul.

Moje bolavé srdce
nikoho jiného nechce,
toužím po tom jen,
co byl vždy můj sen.

Září, září,
na léto jde stáří,
malátně a únavou,
švestky se modrají,
jablka sládnou,
září jde po kraji,
rybníky chladnou,
žáci ve slohové práci
píšou, jak nám ptáci
mizí nad hlavou,
obal se, pavoučku,
hedvábnou nití,
ulétni podzimu,
jinak tě chytí.

Proč mají lidé rádi?
Proč jsou kamarádi?
Proč nežijeme sami?
Proč říkáme „mami”?
Tisíc otazníků je,
co má mysl maluje.

Náš táta šel na houby,
jestli on tam zabloudí,
nezabloudí, těšte se,
on vám houby přinese.