Verše

Je krásné být na světě,
když člověk není sám.
Vždy potřebuješ někoho,
abys postavil stan!

Pokud si říkáš, že nikoho vedle sebe nemáš,
určitě se jen špatně díváš...
Zkus otevřít oči,
a zeptat se pouze KDO JSI?!

Milovaný hlas ti odpoví,
až tě z toho hlava rozbolí!
Ne, není to tvůj kluk, kterého máš velmi ráda!
Je to nejmilejší člověk - a to - MÁMA!!!

Vždyť to je ta osoba,
které bychom měli z ruky zobat!
Dala ti ten nejcennější dar,
podívat se na svůj svět, na svůj kraj!

To ona nám dala možnost žít,
a za svými sny si jít...
Važte si své mámy,
zástupy lidí to dokázaly!

Nikdo si neuvědomuje, co je to, být sám,
a mezi ty sobce patří i mé já!
Jednou až bude potřebovat pomoct nebo poradit,
chtěla bych jí říct, že se má na koho obrátit!

Nikdy nedovolím, aby moje máma,
byla ještě někdy na světě na něco sama!
Všechnu lásku a starost,
jí vynahradím v jednu radost!

Jen se bojím, abych to někdy dokázala...
A moji mámu už po několikáté nezklamala!!!

Ztratil jsem pevný bod,
který můj život měl,
do srdce mě nůž bod,
já hrůzou oněměl...

Možná se budem milovat u lesa,
spojí se s námi i nebesa.
Voňavé borovice nám oči zazelení,
srdce nám rozezní horoucí naplnění.
Možná se budem milovat u řeky,
slib mi, že lásku svou dáš mi už navěky.
Odlesk hvězd najednou v modravé noci shoří,
nikdy se nestane, že čas naše snění zboří.

Láska se mnou šije,
uvnitř srdce žije
a na povrch se dere,
šíleně mě bere.

Když upadnu
a Tvá ruka mě zvedne,
když slzy smočí mi tvář,
ale zastaví se na Tvém rameni,
když má ústa budou příst i bolestné věty
a Ty přec budeš poslouchat,
když odejdu - vrátím se
a Ty tu stále budeš stát...
Pak je mé srdce tvé
s příslibem věčnosti...

I když si myslíš,
že o ničem nevím,
věř, že Tvá zrada
je mým nočním bděním.
Myslíš si mylně,
že máš v hrsti můj život.
To, že mě šmíruješ,
je jen Tvůj další podvod.

Již pár let se snažím na lásku zanevřít,
s tím, že jednodušší to pro mě může být.
Když jsem tě poprvé viděl, tak jsem nevěděl,
že uplynou dva roky a já do tebe se zahleděl.

Nyní jsem jen tělo, chodící bez duše,
myslím jenom na tebe a to je Vše.
Jenže jak říct, že jsi pro mě víc.
Jenže jak ti říct, že bez tebe nejsem nic.

Nevím, co by se mohlo stát,
když řeknu: Lásko, mám tě rád.
Nevím, co by mohlo se stát,
když řeknu: Chci tě napořád.
Co když se mi začneš smát,
potom co ti řeknu: Mám tě rád.
Co když to bude naposled,
co budu ti moct říct pár vět.

Pokračování básničky

Celý den myslím na tebe,
jsi jako čisté nebe,
když se směješ,
okamžitě mě rozehřeješ,
mám tě fakt moc rád,
nevím, co ti za to dát,
že s tebou mohu být
a na pusu tě políbit.

Píšu lásky manifest,
nechávám se city vést,
až budu ho mít dokončen,
dám ho té, co je můj sen.

Nikdy vyčítat nepřestanu,
svému srdci ubohému,
jak moc a málo milovalo,
když tvé citem skomíralo.
Šla jsem nožem proti němu,
drápy do něj zatínala,
přecházela každou změnu
a ticha... si nevšímala.
Plamen ti v srdci vyhasnul,
to já jsem vrahem naší vášně,
nedivím se, nežasnu...
zabila jsem, ač zní to zvláštně...
Trestem je mi svědomí,
samota a tíha bolu,
nejtěžší je však vědomí,
že nebudeme už nikdy spolu.