Verše

Viděl jsem oči,
kolem kterých se svět točí.
Teď vidím je pořád před sebou,
snad kroky osudu mě k nim zavedou.

Když životem jdete společně
s těmi, které rádi máte,
tak cítíte se báječně,
i když zrovna prohráváte.

I do toho nejvzdálenějšího
koutu láska jednou zajde,
i ten nejosamělejší člověk
spřízněnou duši najde.

Kolik citů v sobě má
taková tvář němá,
to nejde ani vyjádřit,
je nádherné přítele mít.

Když člověk miluje,
za noci jasné,
příroda čaruje
a vše je krásné.

Každý den se potkáváme
a já doufám pevně,
že dohromady se dáme
a bude nám nádherně.

Procházím životem, dává mi rány,
s výkřikem v šepotu, léčím si šrámy.
Pláč a smích soupeří, žiji jak ve snu,
občas i vítězím, jindy zas klesnu.
Chci stoupat vysoko, pád je pak strmý,
s osudem hádám se, proč pořád trny.
Chci cítit vůni, dotknout se květů
a v tiché noci chci slyšet větu...
„Mám Tě rád”

Bez lásky život je jen pouhá cesta,
bez cíle, bez touhy, jen prázdná gesta.
Cestu chci dláždit si ze šťastných kamínků,
ve kterých ukrytou mám každou vzpomínku.
Vzpomínku na lásku, vzpomínku na děti,
než mi na svou cestu z náruče vyletí.
Vždy jsem se snažila domov jim vytvořit,
aby v něm v radosti a klidu mohly žít.
Kde by i manžel můj vroucně mě miloval
a vždy po mém boku, v dobrém i ve zlém stál.
Sen se mi rozplynul, já myslím na děti,
ať se z těch andílků nestanou oběti.
Své blízké miluji, nechci jim ublížit,
jak s bolem na srdci mám po té cestě jít.
Kamínky tlačí mě, bolest je veliká,
srdce je v rozpadu, žalem se zalyká.
Vzpomínka ukrytá v jednom z těch oblázků,
při kroku zabolí, když šlapu na lásku.
Láska se vypařila, není už kde brát,
duše se unavila, už nechci vedle něj stát.

Pokračování básničky

Děláš, jako bych byla cizí,
tvoje láska ke mně mizí.
Už mě skoro nevnímáš.
Na co asi vzpomínáš.
Tečou mi slzy.
Snad ti to dojde brzy.
Proč si mě nevšímáš,
nálady nemíváš.
Přijdu si bezcenná,
tebou nechtěná.
Ty odcházíš.
Já umírám...

Dostala jsem k svátku růži,
krásná je, až dech se úží,
krásná, ale neživá je,
krásná, ale nevoní,
krásná, ale nedýchá,
jako život bez naděje,
je ta krása chladivá...

Do náruče jsem ji vzala,
políbila na plátky okvětní,
něžná slůvka zašeptala,
ať ožije, ať zavoní...
Ona však dál neživá je
a věčnost má kamenů,
pravá růže aspoň hřeje,
i když jen pár krátkých dnů...

Pokračování básničky

Barunko, oloupala sis jablíčko?
Ano, oloupala, babičko.
A kampak jsi dala slupky z jablíčka?
Všechny jsem snědla jako hodná holčička.