Verše

Láska mému srdci dala
něco, co bych nečekala,
kdo taky poprvé miluje,
úplně stejně na tom je.

V uších stále znějí tvoje slova
Že už nikdy se neuvidíte znova
Stojím naproti tobě netečná
Vím že musím být statečná

Oba jsme věděli že to přijde
Že naše pohádka nás jednou přejde
Začalo to tichem kdy jsme neměli slova
A po dvou letech nastává ticho znova...

Patřili jsme k sobě,
tak jasné to bylo,
mé srdce je v hrobě,
to zklamání ho zabilo.

Když člověk člověka miluje,
k něčemu krásnému se schyluje,
kdo poznal, ten dobře ví,
láska je ten poklad pravý.

Lásku jsem chtěla,
a pak ji měla,
a pak ji neměla,
kam se jen poděla??

Hody hody doprovody,
dejte vejce malovaný.
Dejte vejce malovaný,
však vám slípka snese jiný.
Dejte jedno, radši dvě,
pomlázka má vás prožene.
Mladou, starou, tlustou, tenkou
pokřtím vrbovou pletenkou.
Pomlázku s mašlí barevnou,
z vrbového proutí kroucenou
nemůžu nechat v koutě samotnou.
V ruce se mění v nástroj zdraví,
až se stehýnka do ruda zbarví.
Stehýnka nebo prdelka.
Kam padne moje pletenka?
Všechno to ve velkém shonu,
všechny v dosahu pomlázky
ozdravím teď bez nadsázky.
A to všechno jenom dnes.
Kdo by to běhání celý rok snes.

Přišel jsem k Vám jen na koledu,
líp už to s pomlázkou nesvedu.

Hody hody doprovody,
teď tu vidím ty velké škody.
V kurníku žádné vejce, žádná slepice,
což mě mrzí nejvíce.
Tomus dala, tomus dala
a na mě se nedostalo.
Vejce barvená, srdcem malovaná,
za naději dobrého zbití,
za pomlázku k dobrému žití.
Tak ti, děvče, přeji zdraví
a napřesrok vše napravím.
Vstanu už za kuropění
a pomlázkou dokonám,
na co dnes už čas není.

A slepice?
V omáčce se rozvaluje na paprice.

Kdo s láskou dobře zachází,
tomu všechno vychází
a jeho život smysl má,
láska je tak nádherná!

Jarní čas
je tu zas.
Kluci, utíkejte,
holky propleskejte.

Vločky na zem padají,
andělé světu písně zpívají.
Jen já sedím, nechávám vítr vát,
a přemýšlím, na kterou cestu se dát.

Sedím tu v kulichu, láska mi schází,
už dávno nejsi mou kyslíkatou bází.
Vzpomínám, na tomhle kopci jsme často seděli,
v časech, kdy jsme o lásce oba věděli.

V bytě prázdnota, všechno sis vzal,
nejhorší zkušenost, to jsi mi dal.
I přesto vše, já nemám zlost,
nikdy v životě jsem tě neměla dost.

Tváře mi mrznou, ve sněhu se válím,
doufám, že tím minulost spálím.
Sníh působí, vznikají omrzliny,
věřím v posmrtný život jiný.

Oblohou letím, mává mi vrána,
otvírá se přede mnou nebeská brána.
Jenže i v nebíčku sedím sama,
navždy jsem jen zimní dáma.

Kdo lásku zná,
ví, jak je líbezná,
a za nic by ji nevyměnil,
protože by šťastný nebyl.