Verše

Na pomníku
lásky naší
několik otazníků
mě straší.
Co se dělo,
snad ani vědět nechci,
smysl by to nemělo,
jen samý kecy.

Někomu svou lásku dát,
bezmezně ho milovat,
to je základ štěstí,
tím směrem chci vésti
dál život svůj,
tam, kde čeká princ můj.

Milovala, já jsem milovala,
souhra náhod mi ho vzala,
toho, co jsem měla tak ráda,
životní lásku, nejlepšího kamaráda.
Teď v koutku pláču usedavě
a pomalu umírám uvnitř v hlavě.

Milovat znamená srdce dát
a nikdy v lásce nepřestat.
Potom je nejkrásnější svět,
srdce může píseň štěstí pět.

Pokud nevíš, co je láska,
tak o světě nevíš nic,
je to větev, co nepraská,
fantazie bez hranic.

Láska nechodí po horách,
láska chodí po srdcích,
člověk se cítí jako v snách,
do dálky doléhá jeho smích.

Bojím se toho co by se mohlo pokazit
Co tvůj mladý život mohlo by ohrozit
Na sál tě odvezou a budeš v jejich rukách
Marné je ptát se doktorů po zárukách

Jediné co zbývá mi je věřit jim že uspějí
Protože právě oni tě teď na chvíli uspají
Nedáváš to najevo ale vím že se bojíš
Já poznávám jaké je když o někoho stojíš

Proto prosím Bože dohlédni na mou lásku
Nedopusť aby jeho život visel na vlásku
Prosím tě chraň ho od lidských chybných úsudků
A všech nesprávně pochopených posudků

Ať může zase procitnout ze snu svého
Bože ochraňuj toho mně tak drahého.

Svět náhle potemněl
a já jsem zapomněl,
jak chutná štěstí,
nechávám se nésti
proudem trpkých chmur,
nejhorší z nočních můr
je tu jak vyšitá,
láska je složitá!

Když máš zamilovanou mysl,
všechno ti dává smysl
a náhle vidíš svět
jako nejhezčí květ.

Nejhezčí květiny
jsou snad jediný,
který se přiblíží
jejímu půvabu - zdá se,
bez větších obtíží
vyhrává soutěž v kráse.