Verše

Vzpomínám, jak jsi mě učila psát,
ale teď jsi se naučila jen lhát,
lhala jsi své rodině,
Tvá dobrá ves byla Chropyně.
Měla jsi s tátou pět dětí,
ale teď jsou některé pro tebe jen smetí.
Poslouchala jsi svou matku jen
a dělala jsi hádky den co den.
A tak jsi šla od nás pryč,
ani SMS jsi nenapsala, prostě nic.
Nechala jsi sourozence od sebe rozdělit,
a tak se o svou lásku nemůžeme podělit.
Jeden tu, druhý tam,
je to snad nějaký klam?
Proč jsi to udělala
a rodinu rozdělila...

Když ta láska neví pro co,
když ona neví, kde a kdy poznáš toho pravého,
ať pravý je nebo není, tak tohle víš jenom ty
a když si říkáš - onehdy to byl ten vzácný den,
poznala jsem jej
a když jeho oči slily se s mými,
tak já dávno věděla - tak tohle je můj milý.

Každý den a každého večera
jsem pořád jen a jen brečela.
Můj první šampion srdce mě zklamal,
jeho přezdívka byla Jamal.
Avšak po boku mi stál kamarád,
který mi vždy pomáhal.
Jeho sestry byly mé nejlepší kamarádky,
avšak teď se staly oproti němu jen párátky.
Jednoho dne se dotkl mých rtů
a já jsem si myslela, že jsem jen ve snu.
Sen to ale nebyl,
mé srdce mi hladil.
Když vidím jeho krásné oči,
svět se se mnou točí.
Jeho krásná slova
chci slyšet pořád znova a znova.
Děkuji ti, že jsi mě zachránil
a mé smrti zabránil.
Jsem za tebe ráda, Luki,
nechci žadné jiné kluky.
Nikdy ti nebudu lhát,
protože ty jsi mi dal chuť do života vstát.

Pamatuji si naše první setkání,
mohla jsem snad vědět,
že to bude jen a jen zklamání?
Hrál sis na dobrou duši,
tvůj hlas mé srdce slyší.
Choval jsi se chvíli krásně
a já začla psát básně.
Mé srdce jsi získal,
ale mě po chvíli pocity střískal.
Proč jsem tě jen poznala,
své rodině jsem jen kvůli tobě lhala.
Brečela jsem za tebou hodiny,
chtěla jsem patřit do tvé rodiny.
Ale ty jsi poslouchal své kamarády
a pak jsi se hodil do parády.
Změnil jsi se moc,
pro mé srdce jsi byl jen host.

Vzpomínám na Tvé polibky po ránu,
vzpomínám a nemám lék na ránu,
co mi zbyla, když jsi odešel.
Zbylo jen zoufání a mráz mě obešel.
Nebe se zakrylo černými mraky,
smutné ráno se choulí rozpaky...
Zlá rána plná vzlyků a čekání,
zlá rána, bez slunce a vzdychání.
Píšu Ti, miláčku, že zas kvetou jabloně,
polib mě pod třešní a vezmi mou dlaň do dlaně.
Píšu Ti, miláčku, že srdce mám u ledu,
nezlob se, miláčku, jinak to nesvedu.
Jak vyschlé je koryto potoka,
když se ho den co den sluníčko dotýká,
tak vyschlé jsou moje vzpomínky na Tebe,
láskou zahřej mě! Ale mě jen zazebe!
Odešels jak pohroma,
zapomněl sis mě doma.
Zapomněl na naše objetí,
zapomněl... Řekni - jak je ti?
Odešels jak duha po dešti,
touha a vzpomínky mě vzaly do kleští.
Odešels jak sníh, co pod paprsky slunce začal tát.
Odešels... Prý nemám se už ptát.
Z tvých posledních dotyků jsem cítila jen chlad.
Odešels... Máš jinou teď asi rád...

Když se do tvých očí podívám,
vidím tam velký oceán,
oceán tvé duše průhledné,
hluboké, až mrazí mě.
Když se na tvé oči dívám,
vidím tam, že nejsem sám,
vidím tam totiž sebe,
to v tvých očích hledám nebe.
Tvé oči jsou jako měsíc v úplňku,
který se odráží v nočním jezírku,
nebo jako květ,
který kvete hned,
jako řeka, která teče ke mně,
a nezastaví se, dokud není ve mně.
A když ti slzy z očí kapou,
i mé oči se rozpláčou,
tak je prosím zavři hned,
ať je řasy pošlou zpět.

Važ si, sladká, šenkýře i piva,
jenom pij a prodloužíš svůj věk,
z Nové Paky pivo rozehřívá
a máš-li známé, pijte vespolek!

Do dlaně Ti píšu prstem dva řádky,
jenom pár slov, co nikdy nevezmu zpátky,
že chci být s Tebou do konce světa,
na nejdelší román stačí jen jedna věta...

Jednou ti budu chybět,
jako jsi chyběl ty mně.
Jednou mě budeš potřebovat,
jako já potřebovala tebe.
Jednou se ti po mně bude stýskat,
jako mně se stýskalo po tobě.
Jednou na mě budeš pořád myslet,
jako já pořád myslela na tebe...
Jednou mě budeš milovat...
No já tebe už ne!

Už jsem to pochopila,
své srdce oprostila.
Už vím, že ty nejsi ten pravý,
svůj rozum mám už zdravý.
Už můžu bez tebe žít,
svou cestou šťastně jít.
Bez tebe je mi mnohem líp,
už nebudu o tobě snít.