Verše

Karlíček pláče,
chtěl by koláče.
Koláče nemáme,
buchty mu nedáme.

Jdu přírodou, slunce svítí,
sám se sebou, sám v přírodě, teď mohu býti.
Mám tyhle procházky rád,
tady v přírodě, nemělo by se mně nic stát.
Poslouchám zpěv ptačí,
má duše a tvář se nemračí,
i tohle je pocit štěstí, to mně stačí.

V dálce vidím srnky, celé stádečko,
tady v přírodě, je moje místečko.
Tady v přírodě je mi skvěle,
to potom v trávě si člověk ustele.
Ležím v trávě, nade mnou obloha jasná,
přece jen v životě, je chvíle krásná.
Tady v přírodě je mně dobře,
slunko svítí a obloha kvete modře.
Ležím v trávě a mohu zpívat,
nechce se mi spát, nemusím zívat.

Pokračování básničky

Spadla moucha do komína,
to vám byla rána!
V kamnech právě topit chtěla
ulekaná Nána.

Jak tu ránu uslyšela,
vzkřikla: „Už je amen!”
Kde se vzala, tu se vzala,
muška lezla z kamen.

„To jsem ráda,” řekla Nána,
„že jsem neutekla!”
„To jsem ráda,” řekla muška,
„žes mne neupekla!”

To je táta, to je máma,
to je dědeček, to je bába,
to je Anička, malá holčička,
to je vnuk, malý kluk.

Oženil se mraveneček, vzal si ženu mušku,
posadil ji na lavičku, dal jí cucat hrušku.
Postavil ji podle vrby, aby pěkně stála,
dal jí housle do ručičky, aby si tam hrála.

Jeden veliký sen mám,
aby jednou přišel k nám,
podíval se na mě
a řek, že miluje mě...

Moje srdce čistě bije,
cítí konečně, že žije,
od té doby, co jsem ho potkala,
jako bych se ze spánku probrala,
svět je najednou barevný
a tak strašně nádherný...

Tělo se mi očekáváním chvěje,
já vždycky věřila, že je...
ten, o kterém jsem vždycky snila
a platonicky do něj zamilovaná byla.
Teď jsem ho našla v tobě,
je mi s tebou, lásko, snově.

Léto je definitivně pryč,
vítr krutý jak bič
opřel se do prvních listů,
dokonává podzimní očistu.

Jsem ráda, že existuje,
že na stejné vlně pluje,
že se o mě zajímá,
největší láska má.