Verše

Poprvé život mě pokousal do krve
Ještě když byl jsem jen naivním chlapcem
Poprvé
Nikoliv naposledy
Poprvé
A hned celý od krve

Chvíli to potrvá
Tři, čtyři stehy

PUSU MU MORFIEM ZACPEM
(To rozhodně prolomí ledy)

Vůbec se nechovám jak se mi zachce
Nechci nic
Jenom snad... na malou chce se mi
Na malou naději, co nesu v tašce

Pod hlavu dám si ji později
Po jedné flašce se vyspím i na zemi
Tak jako kapitán pirátské lodi

Loď...
Spíš jen mistička plechová
Na drobné mince
Ty se ještě hodí
Rozházím je
Jsou navěky ztraceny
Ztraceny
Jako já
Pod schody
Do poschodí...

Myslet na toho druhého
je něco prostě suprového.
Jsem moc ráda, že ho mám,
těším se krásným myšlenkám.

S prvními příznaky otravy
Lehám si do trávy
Na kraji rozkvetlé louky
Rozptýlím stres a mé obavy
Smísí se s pylem

Vytváří nádherný jaderný spad

Snáší se nám na hlavy
V hlavě dlouhodobé problémy s brouky
Ani Biolit je nesvede otrávit
Ublížit havěti roztomilé, to není správné
Oukej?

Hlodají v hlavě
Jen když mají hlad
Stal jsem se součástí své vlastní potravy
Nejde to opravit
Bude to mým „novým” životním stylem

... Cesta...
Dlouhá jak z Budějovic do Prahy

Zvednu se z podlahy

Vytřepu brouky

Dvojitou vodkou dodám si odvahy
Zas
Na nějaký čas
Skoncuju s hmyzem
A čelem vzad...

Srdce mám bolavé,
co se teď stane?
Umřu štěstím nebo smutkem?
Snad pomůže mi dobrým skutkem.

Mým údělem je mít rád,
tak proč mě to zraňuje,
já chci tak milovat,
až srdce mé to naplňuje
tím čistým citem,
co jen zamilovaní znají,
nebýt nadechlý smutkem,
jen láskou, až se dech tají.

Láska je něco,
na co nic jiného nemá,
je to nekončící cit
a nádherná něha.

Láska se mi vzdaluje,
proč mě už nemiluje?!
Brečím tiše v pokojíčku,
neusměju se na sluníčku.

Nádherně se cítím
zaplavená kvítím,
zvlášť když mi jej dal ten,
co je můj sen.

S láskou mám půdu pod nohama,
najednou už nejsem sama,
je to jako v pohádce,
těším se i do práce.

Milovat a šťastný být,
už jen pro to stojí žít.