Smutné básničky

Co bylo, skončilo, dávno už není,
řeky, ty tečou pryč, časy se mění.
Já věřila jsem Ti, teď strašně to bolí,
zradils mě, bohužel v nesprávnou chvíli.
Snad jsi se bavil, možná i smál,
tahal mě za nos, když jsi mi lhal.
Jedno Ti povím... nesnáším lež,
tak odejdi z mého života... no tak, běž...
a nepřej si vědět, jak se teď cítím,
nezlob se na mě, teď se Tě štítím...!!!

Polštář topím slzami,
krásný vztah je za námi...
Jak to jenom může být?
Jak se to mohlo pokazit?

Komu za to vděčím,
že pořád brečím?
Pouze a jenom jemu,
princi mému vysněnému.

Proč je svět tak krutý
a já byl tak dutý...
Jak mohl jsem o lásce snít
a nechat se tak využít...
Ač nejsem žádný casanova,
nezbývá než začít znova.

Ty slzy na polštáři
nejsou lháři,
srdce mi zlomil,
duši ochromil,
svět se rozpadá,
můj květ uvadá.

Nikdy bych nevěřila,
jak hloupá jsem byla,
jak mohla jsem se tak napálit
a o společném životě si snít...

Kam jen mohla jít,
proč mě nechala být,
nechápu už vůbec nic,
byla to láska bez hranic...

Proč muselo se to stát,
jak mohl mě přestat mít rád,
myslela jsem, že je to navždycky,
spletla jsem se však tragicky.

Polštář saje moje slzy,
proč jen skončil tak brzy
krásný sen, co se mi zdál,
a ráj pro mě nenastal...

Život se krásný může zdát,
když víš, že tě má někdo rád,
ale když víš, že tě nemiluje,
na mělčinu tvá loďka pluje.