Před zrcadlem času stojíš, do něj se jen díváš
je z tebe starý kmet, svou tvář životem ošlehanou máš
v jeho lesku ji vidíš, na to, jak jsi žil, vzpomínáš
život svůj si ve svých myšlenkách, znovu přehráváš.

V tom zrcadle to vidíš a znovu ožíváš
svou první lásku, jak krásná byla, stále ji znáš
je v tobě pořád a jako živou ji teď vídáš
ožila, jako kdysi to vzplanutí znovu prožíváš.

Chceš brečet a smát se, úsměv jí dát
v náruči své ji objímat, ve své náruči hřát
první básně slůvka medová z lásky zkoušíš psát
je tvá první a jediná, co víc si můžeš přát.

Křehké poupě jak rozkvétá, když polibek jsi jí dal
jak voní ta růže, lásku, co je tak čistou, jsi vzplál
hořela v tobě jako oheň, srdce jsi jí dal
byla jen tvá, jak moc jsi ji miloval.

Čas jako voda v bystřině ubývá, stále na ni myslíš
v duši tvé je hluboko a navždy v srdci ji nosíš
byla tvou první a jedinou, její krásu ve svých snech vidíš
na tu se nezapomíná, své naději, pro kterou žiješ, stále věříš.

Zrcadlo času, teď jeho moc znáš
naplnilo tě nadějí, na svou první vzpomínáš
byla tvou poslední láskou, v sobě ji máš
jak byla krásná, už ji nikdy nepotkáš.