Tam za sbírkou plnou básní a ještě o kus dál
žije prokletý básník, co verše své jen psal
za sílu svých svalů duši citlivou schoval
byla křehká jako sklo, pečlivě ji hlídal.

Zasněný, spíš jako blázen lidem připadal
hlavu v oblacích, nic kolem sebe nevnímal
životem svým bloudil, cestu svou hledal
sklízel jen výsměch, když beznaději propadal.

Otevřela mu duši svou a tak ji potkal
tu dívku křehce nádhernou a najednou se všemu smál
kouzlo života pochopil, najednou se radoval
našel svou lásku, poezii a srdce své jí daroval.

V sobě jsi ji nosil a každou noc usínal
byla jen tvá a celým srdcem jsi ji miloval
tisíc tváří a tisíc jmen jsi jí ve svých básních dal
jak je krásná, vždyť její vůni jsi znal.

Jak krásné je žít, lítat v oblacích
křídla nemít, topit se v polibcích
vášní, co pálí v těch něžných dotecích
ta touha je jako oheň plamenů hořících.

Na křídlech své fantazie nech mě nést
do ráje splněných snů hlasem srdce, slyšíš jeho šelest
lásku v sobě máš, tak nech ji rozkvést
to poupě, tu křehkou květinu, její vůní se nech vést.

Srdci, co bije jako zvon, dáváš křídla
znám spousty něžných slov, duše má procitla
tak křehce sladká, tón souznění jsi ve mně rozezněla
jeho vibrace v sobě cítím, mé nitro jsi rozechvěla.

Tvá krása je čistá, jako ranní modlitba, po tobě toužím
jsi mou vírou, tím oltářem, před kterým klečím
tu tvář jako z obrazu starých mistrů v sobě nosím
jak je nádherná, jen v tebe, lásko, věřím.

Stále je se mnou, životem svým kráčím
zraju, jako víno svým věkem moudřím
jsi ve mně, tak nádherná jako básně, co v sobě nosím
slůvka nádherná šeptáš, tvůj hlas slyším.

Svíce života hoří, plamenem vosk ubývá
jsi mou nadějí, jen věřit zbývá
na jazyk se derou slůvka sladká, tak medová
poezie, inspirace má něžná, mé srdce se tobě oddává.

Tak tu žije ten prokletý básník dál
múzu, co je tak něžnou, poezii miloval
je pro ni zrozený, jak dlouho ji znal
ten prokletý básník, co verše své jen psal.