Dostal jsem jednou možnost
poznat krásnou dívku...
Krásnou? - Krásnější než západ slunce.
Napsat jí krásnou báseň byl snad, a doufám,
ten nejlepší nápad, který mě pro ni napad.

Moje srdce tvoje slyší.
Ty jsi tak daleko, mně se stýská.
Já udělal hloupost či chybu...?
Teď toho lituji, mě tvá nepřítomnost ničí!

Mé srdce mně nadává, mé srdce mně vyčítá.
Mé srdce mně říká
- že ty jsi byla jeho krásná neřest.
Mé srdce mně říká
- že jemu po tvém a mně po tobě se stýská.
Ta jiskra tam pořád je!
Steskem po tobě
můj plamen pomalu, ale jistě uhasíná...

Já už vím, že neuslyším tebe, či tvá slova.
Já už vím, že má hloupost se neomlouvá.
Já už vím, že neuvidím tě znova.

Moje srdce rychle buší, diktuje mně tahle slova.
Moje srdce bušit pro tebe bude pořád, slova nová.
Tahle básnička je snad to nejkrásnější,
co jsem kdy napsal.
Slova v ní jsou tak procítěná...
nej, co jsem kdy tobě poslal...

Básně pro ně byly čistě tažené rukou.
Básně pro tebe byly vytvořené tepem mého srdce.