Jsme nejlepší přátelé,
sdílíme spolu všechna naše tajemství.
Ona ví všechno, co mám v mysli.
Nedávno se něco změnilo.
Tak jako když se vzbudím ve své posteli.
Hlas v mé hlavě mi zlehka říká:

Proč ji nepolíbíš?
Proč jí to jen říkáš?
Proč ji nenecháš cítit
ty city, který skrýváš?
Protože se BOJÍŠ ukázat
to, co opravdu cítíš.

Ach jo, tak moc se bojím udělat první krok.
Ach jo, tak moc se bojím, že mě opustí.
Ach jo, tak moc se bojím její reakce.
Vždycky, když je blízko, chci jí říct
to, co opravdu v srdci mám.
Držet ji pevně.

Proč ji nepolíbíš?
Proč jí to jen říkáš?
Proč ji nenecháš cítit
ty city, který skrýváš?
Protože se BOJÍŠ ukázat
to, co opravdu cítíš.

Co bych měl říci.
Jsem zvědavý, co mi odpovíš,
nebo jestli bys mi slíbila,
že tady zůstaneš?
Ničí mě to čekání.
Dál se ptám sám sebe.

Proč ji nepolíbíš?
(Řekni jí, že ji miluješ.)
Proč jí to jen říkáš?
(Řekni jí, že ji potřebuješ.)
Proč ji nenecháš cítit
(Řekni jí, že jí nechceš ztratit.)
ty city, který skrýváš?
(Řekni jí, že je ta jediná.)
Protože se BOJÍŠ ukázat
(Víš co, neříkej jí nic - UDĚLEJ TO!)
to, co opravdu cítíš.

Proč ji nepolíbíš?
(POLIB JI, ONA SI TO ZASLOUŽÍ!)