Drobounký kvítek zkřehlý chladem,
opuštěn v lukách se tetelí.
Hledá svit sluneční, bez něj leží ladem...
„Kde jsi, mé teplo?” - slabě ševelí.
Sluníčko, světlo duše mojí,
paprskem pohlaď si ten kvítek svůj.
Vždyť ten kvítek o náruč tvou stojí,
zachraň ten kvítek, prosím - stůj, co stůj.
Chudobka drobná ztrácí se jak stín,
však slunce vyslyšelo její volání,
naplnilo kvítí svitem potřebným,
nebylo marné dlouhé čekání.
Křehounký kvítek stáčí k slunci tvář,
ožívá - a je zas svůj,
vychutnává si tu sladkou milou zář,
slunce je život - jeho, můj i tvůj.
Ten život - „tos” ty sám,
dar milovat byl tobě dán.
Za to ti patří úcta, pokora,
láska není dar - to je poslání „ze shora”.