Děkuji tobě, lásko, že jsem pro tebe žil.
Na tvých křídlech nechal se nést, když jsem o tobě snil.
Jak moc samotou se trápil, po tobě jen toužil.
Ve svých snech tě dlouze líbal a něžně hladil.

Děkuji životu, že jsem tvou krásu aspoň na chvíli spatřil.
Na kolenou klečel a hlavu svou v pokoře sklonil.
K tobě se modlil a víc než v boha tvému úsměvu věřil.
Byl jako slunce, co mě hřál, když v duši mé zářil.

Děkuji tvým hlubokým očím, jejich pohled jsem miloval.
Jak jsou upřímné, když do nich jsem se koukal.
Ten hluboký pohled plný citů v nich rozpoznal.
Plamínky vášně a slzičky štěstí, když jsem tě líbal.

Děkuji tvým rtům, vždyť svými jsem se jich dotýkal.
Jak byly sladké, na jejich chuť na jazyku jen vzpomínal.
Ty dva plátky růže rudé, jejich křehkost dobře poznal.
Jejich střípky, co bolí, navždy do duše své jsem uschoval.

Děkuji větru, co ve tvých hedvábných vlasech vál.
Jsou jako hříva vraníků, co znají jen nekonečnou plání cval.
Pevné a lesklé, na jejich záři se jen v údivu zasněně díval.
Jejich jemnost na prstech cítil, když jsem se jich dlaní něžně dotýkal.

Děkuji přírodě, vždyť stvořila tvou ryzí krásu.
Jak je čistá a já v ní našel svou víru i spásu.
Její dokonalosti se klaním ve svém údivu i úžasu.
Jako obraz na zdi ji ve své paměti navždy ponesu.

Děkuji osudu, můj plamen života pro tebe hořel.
V srdci mě hřál ten plamínek svou silou, co v sobě měl.
Jak dlouho plápolal, zvuk jeho tepla ve mně zněl.
Pocitem štěstí mě naplnil a já to v té chvíli nevěděl.

Děkuji, to slovo moudrostí věků, jako symfonie zní.
V pokoře před tou krásou, co její noty poslouchám, mé tělo se sklání.
Mysl čas nevnímá, chce snít a zná jen to své trápení.
Děkuji, má lásko, člověk svůj osud sám nezmění.

V slzičkách nostalgie ve svých snech mé myšlenky vzpomínají.
Jen tobě a tvé kráse, má lásko, tiše šeptám, hlasem zastřeným děkuji.