Vteřiny, minuty, hodiny,
dny, týdny, měsíce, a roky,
jako by byly vodou, kterou piji,
chlebem, který jím,
navždy mi byly a budou vším.

Není snad dne, kdy nepomyslím,
co jsme si nechali vzít,
a čím vším jsme teď
a čím jsme mohli být.

Tvůj úsměv, ty oči,
tu tvář, kterou nosíš,
sdílím s tebou už jen
ve vzpomínkách, kde se zjevíš.

Slova, co jsme si řekli,
že máš ráda psy a že se mnou je ti hezky,
padla ve zmar, lžím, pomluvám
a čas je smetl z cesty.

Víra v tebe a ty staré časy,
kdy naše dlaně byly čímsi spjaty,
že láska či nemoc nás uchvátila,
byla to dobrá, dobrá doba.

Tak abych už začal
s tím, co chci říct,
příběh, který povím,
mi byl do teď vším.

Ať řeknu cokoliv,
je v tom pravda i kus mne,
ale nechtějte předem vědět,
jak to dopadne.

Co se stalo mezi námi,
co dalo do pohybu kráčející skály,
padající na budoucnost mne,
kdy zabil jsem navždy sám sebe.

Slunce svítí, hřejivý den,
snad není poslední, který tento rok prožijem.
Městský park, kde popíjejí mladí,
skupiny rozházené po zelených pláních.

Sedli jsme si pod ten nejvyšší strom,
kde sedávali jsme já i on.
„Máš tu trávu, ať už je mi líp,”
povídám, měl jsem divný splín.

V tu chvíli už jsme tam byli všichni,
spjalo nás dohromady kouření té dýmky,
chvíle smíchu, pohody a chillu
nám daly sílu v každodenním shonu a stresu.

Rozebíráme ty věci, co se staly,
a copak jsme to včera pili.

Sedávali jsme tam snad každý den,
já do té minuty ani nevěděl, že existuje,
že dívka, kterou jsme vždy chtěl,
mi není přeludem.

Pohled na ni mě zbavil smyslů,
vlasy v barvě ohně jí daly jiskru.

Když ale potkaly se naše oči v letmém pohledu,
já řekl: „Bez ní už žít nebudu.”

Ale odvahy jsme ten den měl málo,
naštěstí mi bylo osudem dáno.

Přišla a začala cosi říkat,
nevnímal jsem, jen jsem se díval,
nikdy nezapomenu tu barvu očí,
zelená tak jemná a přesto
cosi tmaveného v nich straší.

Že by trošku šedé, ne, není to jedno!
Chci popsat, jaké to pro mě bylo!
Pohled do těch očí, kde jsem se ztratil,
dal bych za to vše, abych to znovu spatřil.

Ale s tou jiskrou, s tím prvním čímsi,
co dalo jim tu sílu, do paměti se mi vrýti.
Ten úsměv, to, z čeho šla ta slova,
představa toho, že bych je snad mohl líbat.

Stál jsem tam bez jediného pohybu,
ona se smála a řekla: „Já hned přiběhnu.”
Teprve tam se mi vrátil dech,

„Vrátíš se?”
„To víš, že ano,
ale vezmu si ten baret za to.”

Ani jsem nestihl ceknout,
tak jak přišla, se uměla i zdejchnout.
To byla ta chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil,
kdy osud mi dal život mladé slečny.

Osude, už to prosím nedělej!
Ty víš, jak moc jsem pitomej!