Zase jsem tu sám a stačilo tak málo
jedno slůvko říct a mohl jsem s ní být
nevím kolikrát se mi o tom jenom zdálo
a teď ji nechám klidně domů jít

Asi začínám se bát svých vlastních přání
všech těch příběhů, které o ní sním
a když je na dosah, něco se ve mně brání
snad mi odpustí

Já bojím se Tvých rozpuštěných vlasů
Tvůj úsměv to je ta nejstrašnější zbraň
Tvé oči mají barvu letních mraků
Jsi neskutečně krásná a krutá Saň

Teď tu stojím v dešti jak mokrý solný sloup
v ruce telefón a čekám
a nevím proč