Život časem člověka mění...

Táto, táto, táto můj,
víra se lehce ztrácí.

A NĚKDY se už nevrátí.

Prosím už to nepodceňuj,
nemyslím to v legraci.

Víra jak papír je křehká,
zmuchlat jej jde zlehka,
ale vrátit jej zpátky, narovnat?

Jde to? Zkus to s novým archem porovnat.

Zůstaly šrámy, sem tam i trhlina.

Vezmi knihu a papír do ní vlož,
tou knihou třeba stůl podlož,
papír zas bude jak nový arch,
jen delší dobu to trvá,
knihu pokryje třeba i prach,
tak i víra v člověka se chová.

Táto, táto, táto můj,
já budu za Tebe bojovat stůj co stůj,
zkusíme zas spolu
vytáhnout knihu zpod stolu,
dřív než pokryje ji prach
a v našem vztahu by zůstalo jen slovo...
slovo KRACH.

Chci získat víru zpátky v Tebe,
aby byla čistá jak letní nebe.

Vždyť jsi můj táta, táta jediný,
s mým princem máte stejně jmeniny,
jediní dva muži, co v srdci mám,
takové už nikdy nikde nepoznám.

Táto, táto, táto můj,
ten boj pro nás dva vybojuj.
A hlavně...
hlavně se mi opatruj!