Život je dlouhý, ve vesmírném čase,
však jen zlomek pouhý.
Ve vesmírných dálkách nejsme vůbec nic,
v našich pozemských životech ale chceme stále víc.
Naše planeta, různé kultury, různé státy,
někde prázdný stůl, někde podnos zlatý.
Ale i v jednom státě, městě, vesnici,
někde bujarý smích, někde slzy na líci.
Je to zkrátka takhle dané,
jsme různí, přesto všichni jsme pozemšťané.

Já ale nechci zas tak mnoho,
chci dosáhnout jen toho,
aby už jsem nebyl sám,
všechno pro to udělám,
všechnu sílu do toho dám.
Já nechci toho mnoho, tolik,
vždyť ještě mně zbývá roků, no schválně, kolik?

Jestli mně zbývá ještě mnoho let,
pak bych chtěl trochu poznat svět.
Poznat země, krajiny a národy,
snad se mi to podaří, ale je to i dílo náhody.
Ale nechci všechny ty cesty,
různými zeměmi, krajinami i městy,
nechci poznávat sám,
a tak jedno přání mám,
mít partnerku, zkrátka dobrou duši,
a být zamilovaný až po uši.
A hlavně ve dvou poznávat a cestovat,
pak už bych nad samotou nemusel bědovat.
Být u moře, anebo jen si vyjet na výlet,
pak zážitky spolu sdílet.

Jenže zatím někdy se mně hlava mírně točí,
kapky potu stékají mně do obočí,
mé svědomí mě trochu osočí,
na tvrdou realitu samoty, zvykají si moje oči,
ale moje duše, se nikdy nezotročí.

Je ráno, budík zvoní,
ve snu, saň samoty mě chtěla zabít, ale už je po ní.
Ne, nechci už být sám,
z té samoty se vyvléci, na to ještě sílu mám.
Jako prudká erupce lávy opouští sopku,
jako vězeň po létech opouští kobku,
je to úleva, začínám žít, nedám životu stopku.

Mé srdce prudce tluče,
když shazuji samoty a stísněnosti obruče.
Mé srdce mocně bije,
oprátku samoty, už mi nikdo neušije.
Nebýt sám, o to se musím zasloužit,
tohle základní musím pochopit.
Tedy už žádné životní stopky,
tím bych do problémů víc klesl, do jejich hloubky.

A přitom život je tak pestrý,
někdy je hezký, někdy, pravda, hodně ostrý.
Dobré skutky, dobrá slova, to se nedá zaplatit,
dobré skutky a slova, nikdy nesmíme zatratit.
A tak všechno zlo, hádky, spory a sváry čert vem,
chci říci poselství lidem všem,
dělejme dobro, říkejme dobrá slova,
buďme k sobě slušní a hodní, pořád, znova.
Mysleme přitom, že život se nám krátí,
a že jednou, v dobrém, život nám to vrátí.

Přešla řada dnů a týdnů,
seznámení s tou pravou, snad někdy stihnu.
Každé ráno s nadějí vstávám,
dobrá předsevzetí, si vždy dávám.
Je ráno, z lednice vyndám kuře mražený,
dám si ho na způsob smažený,
sakra, zas je o pět korun zdražený.

Je letní krásný den,
sobota, tak jdu samo sebou ven.
Zaplaval jsem si v rybníku,
teď zastavím se v jednom podniku.
Není to žádný trik,
dám si pivo a vinný střik,
jen klid, nebude po něm žádný křik.
Střik do sebe naleju hned,
hmm, dobrý, chutná jako med.
Pivo, to piju dýl,
to je můj styl.

Servírka, ta má ale fofr,
ji zavolají tu dva kluci, tu parta přátel, tu starší fotr.
Líbí se mně ta servírka, to je jisté,
to brzy zjistily mé oči bystré.
Pokusím se s ní domluvit schůzku,
nesmím být ale hrr a hned koukat jí pod blůzku.
Za hodinu při placení,
došlo i na peněz vrácení.
Přitom schůzku jsme si umluvili,
naše duše tak k sobě poprvé promluvily.

Schůzka první, to je loterie,
když jsou sympatie,
tak potom v páru se jim dobře žije.
Hned při prvním rande řekla, servírka že není,
to jen v hospodě brigáda každodenní.
Je studentka, chce být učitelkou,
nechce ale být pedantka,
učit děti, má snahou velkou.
Také já řeknu něco o mně,
žádné vytahování, jen pár slov skromně.
Že práce se těžko shání,
a tak jsem vzal, co bylo k mání.
Jsem řidič náklaďáku,
točím volantem a svírám řadicí páku.

Jó, kdyby byla léta šedesátá,
později označována za zlatá,
každý, kdo byl v té době mladý,
pamatoval si je na život celý.
Tak to bych práci nesháněl,
a celkem dobře bych se měl,
tohle od rodičů jsem se dověděl,
jinak bych to nevěděl.

Pojďme ale k schůzkám našim,
na druhou, doslova peláším.
Druhá schůzka, to ještě není jistota,
ptám se sám sebe, co když to ztroskotá.
Třetí schůzka je rozhodující,
pozoruje nás na obloze slunce plující,
vane mírný vánek, naději slibující.
Sedíme v restauraci zahradní,
běžná dvojice, nijak nápadní.
A tak jsme si řekli ANO, na zkoušku zatím,
a já zavolal vrchního, že platím.

A tak už půl roku spolu chodíme,
a navzájem si stále více věříme.
Slíbili jsme si, že do manželství vstoupíme,
tím jsme si jisti, to už oba víme.
To bude do našich životů krásný skok,
vždyť chodíme spolu už celý rok,
pro nás je to ale velký dlouhý krok.
Stále se nám daří,
jsme zdraví, mladí, zdaleka ne staří.

A tak se naše životy spojily navždy,
to věděli sousedi, i v městečku každý.
Ne, nezdál se mně sen,
to jenom smůlu prolomil jsem jen.
Už nebudu sám a budu mít rodinu,
budu se o ni starat, ve dne, v noci, každou hodinu.