Tak už dost, nejdražší lásko, takhle to dál nejde,
mysleli jsme, že to zvládnem a naše bolest přejde.
Že budem silní, že zvládnem to s rodinou,
ale tebe to táhne za mnou a mě zas za Tebou.

Chceme se milovat, divoce i něžně,
ale nechcem ublížit, ty muži a já své ženě.
Cítíme to oba, ten chtíč v nás obou buší,
tak zavíráme oči, zacpáváme si uši.

Jak gejzíry lávy, co ze sopky se syčením vylétly,
našli jsme se po letech a naše osudy se propletly.
Že tě vroucně miluji, tím jsem si už jistý,
nejsou to jen prázdná slova a popsané listy.

Dny bez tebe jsou jak strom, co ztratil vonné květy,
co tomu řekne muž, co žena a co děti?
Rozbít, co jsme budovali, jen pro chtíč, pro chvilku pouhou,
to né, to nemůžeme chtít, však srdce buší touhou.

Ano, vím, moc miluji tě, chci tě, ženo krásná,
abych naplnil tvé srdce a ty jsi byla šťastná.
Tys otevřela moje srdce, našla čistou duši,
soudit nás a naše hříchy, to jen bohu přísluší.