Nemohu vyhnat své myšlenky z hlavy,
myšlenky na tebe, a na tvé zrady.

Den za dnem proniká ostří do těla,
nemohu uvěřit, žes to tak chtěla.

Nevím, kam vede mě myšlenek cesta,
vtáhlas mě mocí svou do svého města.

Ten tvůj svět zpočátku nezdál se podivný,
ani dnes nechápu, proč je tak nevlídný.

Tvému srdci věřil já jsem do poslední chvíle,
než jsi přišla, sundala mi mé slepecké brýle.

Dáváš mi teď procházet tvého srdce městem,
děláš to však tajuplným, bolestivým gestem.

Město je to bez krásy, je z betonových domů,
za obzorem ozývá se teskný souzvuk zvonů.

Všechny domy bez okenic, místo dveří díry,
a nos se mi divně kroutí pod zápachem síry.

Vidím jenom betonová vyhořelá monstra,
v městě není žádný přítel, ani lidská kostra.

Není tady žádné světlo, ani žádné kvítí,
na to město vypálené jenom Luna svítí.

Procházím se ulicemi, a je mi jen zima,
pozoruji, jak se mění tvého srdce klima.

Nevidím tu živé duše. Jsi tu vůbec se mnou?
Zuby už mi drkotají, kráčím nocí temnou.

Na koni černém postava malá,
projela kolem mne, jen se pousmála.

Kůň se vzpíná na zadních,
a já po dlouhé době zaslechnu tvůj smích.

Není to smích upřímný, ten, co kdys jsem znal,
je to chechot vítězný, jež hlásí, abych vzdal.

Vzdal se všeho hledání, tvého srdce krás,
černý kůň ještě dnes pojde, kde by se tu pás?

Pomalu se potácím z města tvého srdce,
stále je to jako zlý sen, věřit se mi nechce.

Co jsi svému srdéčku, vlastně udělala?
Tomu mému také ale, kdyžs tak dlouho lhala.