Jak se třpytí láska

Bylo nám spolu strašně krásně,
snad, měli jsme se rádi...
Oči zářily mu jasně,
když nad splavem, jsme stáli.
Z jeho pohledu jsem mohla číst
- tak pojď prosim tě, ke mně blíž,
já ti neublížím...
Vodu z řeky, jsem do dlaní nabrala
a do vzduchu vyhodila,
snad aby sluneční
si vzala třpyt.

Tenkrát, hrozně jsem si přála,
abych, takhle, v té vodě,
po kotníky, věky stála.
Aby on mne pořád chtěl,
díval se, smál se
a byl mým životem.

Asi jsem lásce uvěřila,
chtěla bych,
aby stálá mohla být.
Ale často pohasíná,
jako zlaté kapky třpyt!