Jediný Tvůj polibek, dotek Tvůj, pohlazení,
byl by pro mne víc než všeho světa jmění.
Steskem však po Tobě má duše hořce vadne...
steskem po Tvé Lásce,
již nalézti není snadné... :(
Při každé smutné zprávě,
jež vzcházela kdy z Tvé upřímnosti,
můj život mne hroutí,
nešťastna má duše je i z mé jsoucnosti...

Možná Ti nedochází zcela, cit,
jenž k tobě cítím,
beznaděj mne svádí, ať ze skály se zřítím...

Čím dál tím víc tě v duši slyším mluvit,
a můj cit slzami, tak bezbřehý... je zalit... :-(
Polštáři do dlaní vylévám slzy své
již pár dlouhých nocí,
Láska mne sevřela svou nedobytnou mocí!

Připadám si jak děcko do pouště hozené,
jako černý dým, jenž k nebi z trosek stoupá!
Jako oběť krvelačné šelmy,
jejíž dlaň na mě brzy dolehne...
A bez opětné Lásky, jak nádoba uzavřená,
a hle: Tu dotkla se mne zcela
zvající mne k smrti ledotvorná kroupa.

Snívám jen o tobě,
o citech a rozněžnění...
to však beze sporu určeno mi není...

Má nejdražší Lásko... Má lásko úsvitu...
jen ty mne jsi schopen zachránit...
!!!
Ach, vyslyš mne...! Jsi tu???