Jen tobě vděčím za to, co ze mě pryští a stříká,
to ty jsi objevila mou uzavřenou duši básníka.
Tolik básní jsem nenapsal za celý život svůj,
ty patříš, lásko, ke mně a já jsem zase celý tvůj.

Slož básničku spousta písmen, pomazli se se slůvky,
tak jak děti ve škole zkouší svoje první malůvky.
Jsou jak jarní louka, co rozzáří se stovkou barevných květů,
a já píšu zase jednu ukončenou větu.

Má nejdražší konvalinko, přelíbezný kvítku,
stále se snažím svázat tu přetrženou nitku.
Chci se s Tebou procházet parkem stromovým,
chci Ti šeptat sladká slůvka hlasem medovým.

Líbat Tě pomalu, něžně, sladce i divoce,
být v Tvé blízkosti, držet Tě za ruce.
Držet Tě v náručí, tisknout Tě k tělu,
cítit, jak AMOR vypouští do našich srdcí střelu.

Vidět v tvých očích strach, rozkoš i lásku,
pojď, slepíme spolu tu přetrženou pásku.
Budeme se milovat, oddávat se slasti,
překonáme spolu všechny nalíčené pasti.

Milovat se, to není přece hřích,
milování je andělská jízda v oblacích.
Svými emocemi spustíme božskou Nirvánu,
unaveni, vysíleni, ale šťastní usneme až po ránu.