232. V srdci mém

V srdci mém je láska,
ukovaná kovářem,
v dílně, kde oheň praská,
já nepustím ji nikdy ven.

Nežádám o vodu,
pro mé hořící srdce,
stále však po květech jdu,
stále našlapuji lehce.

Teplo mého srdce sálá,
jen, kdy se, vílo, naleznem?
K ničemu je mi teď teplá šála,
v tom opojení kouzelném.

Když naleznu tě, vílo, včas,
pak rád pokleknu na kolena,
pavučiny smyji z černých řas,
a řeknu: „Buď má vyvolená.”