Žila jednou jedna „Svatá”,
milovala - sedmičku.
Vždyť se to tak krásně pojí,
svatá-sedmá, to se hodí.
Tři sedmičky chlapci na líčku,
dvě manželovy támhle v pelíšku.

Všude jenom číslo sedm,
nic jiného kolem sebe nevidí.
Nic nám „Svatá” lidí nedbá,
ona a posedlost? - Nemá.
To jí všichni jenom závidí.
A že si někdo ťuká na čelo?
Nic - ještě aby ji to bolelo.

Však jednou takhle brzy zrána,
konec, jehož by se nenadála.
Zálibný navyklý do zrcadla pohled,
pěstěná ofinka odhrnuta hned.
Však co tohle jéminánku má být?
Na čele skví se přímo slavnostně,
ne možná není, snad lest,
s tím přece nemožné žít,
obrovské číslo šest.

Třeba ji někdy, děti, potkáte,
jezdí po vlasti, prý bláznivá,
vzhledem však princezna,
princezna číslo šest.