Verše

Začlo to u muzea, když jsem tě spatřil.
Skončilo na Skype, když jsem tě zradil.
Strašně mě bolelo dát tomu konec,
na všechno zapomenout, vymazat paměť.
Všeho moc lituji, odpusť mi prosím,
chci začít od nuly, pokud dovolíš‏.

Umíráš, můj Anděli, bezmocně zůstaň prosím
tvá zář slábne, jen bolest v sobě nosím
tvé bílé perutě jak vzduchem lítají, neuslyším
už nemají sílu tě nést, smutkem svým trpím.

Život pohasíná posledním výdechem, jak moc jsem tě trápil
svatozář zhasíná, proč jsem její světlo dřív nespatřil
tvé ztuhlé tělo z náruče své jsem jen do truhly vložil
už je pozdě své svědomí zpytovat, už jsem to pochopil.

Vzpomínám na tvůj úsměv, tu jeho zář
na ten den, kdy jsem spatřil tvou tvář
na kolenou jsem klečel, tvá tvář byla můj oltář
krásné bílé tělo biblí, co zaplnilo můj snář.

Slzami už jen pláču, víko truhly přibíjím
jsou jako hřebíky, v srdci svém tě nosím
časem nezapomínám, stále živou tě vidím
ve snech svých k těm krásným dnům, se vracím.

Pokračování básničky

Lásko má, proč jsi tak tajemná,
každá chvíle s tebou je příjemná,
já dal bych ti k nohám celý svůj svět,
však čekat snad musím milion let,
pak ztrácí svůj význam existence má.

Mluvíš tichým hlasem, já tě tak ráda poslouchám.
Mluvíš a mně se zdá, že čím dál víc ráda tě mám.
Vím, že za chvíli natáhneš ke mně dlaň,
pohladíš moje tváře a řekneš, moc rád tě mám.
Pak vezmeš mě do náruče, a jako dítě kolíbat.
Budu slyšet, jak tvé srdce tluče,
a při té hudbě usínat.
I kdybych se v noci náhodou probudila,
budeš mě stále objímat,
spatřím tvář, jenž nad všechny je mi milá,
lásku, s níž chci usínat.

Darovat a být obdarován,
milovat a být milován.
Říct a slyšet: „Je mi líto!”
Říct a slyšet: „Nebolí to?”
Umět plakat a taky se smát
a za svým cílem vždycky si stát.
Mít samé štěstí, bez smůly žít,
každý svůj sen až do konce snít.
Každý život má
takový, jaký si ho udělá.

Stále tě musím potkávat,
rozum se s láskou ve mně pere,
je to strašné, co se ve mně děje,
já už takhle nemůžu žít,
ty dva pocity v sobě stále mít,
když tě vidím, už to zase začne,
pořád a stále dokola,
to není láska, to je snad pohroma,
nechci tě vidět, rozum říká,
ale srdce neposlouchá
a stále si svou písničku zpívá,
už mě to unavuje,
poslouchat to, co ve mně v tu chvíli buje,
snad se to skončí šťastně
a já nebudu myslet,
jak se mi z pohledu na tebe dělá krásně.

Miláčku,
Zas Ti píšu básničku.
Myslím na Tebe pořád
Každý den
Snad to není jenom sen
Je mi těžko na srdci
Snad to můžu přemoci
A úsměv svůj si zachovat
Miluji Tě :-)

Děkuji tobě, lásko, že jsem pro tebe žil.
Na tvých křídlech nechal se nést, když jsem o tobě snil.
Jak moc samotou se trápil, po tobě jen toužil.
Ve svých snech tě dlouze líbal a něžně hladil.

Děkuji životu, že jsem tvou krásu aspoň na chvíli spatřil.
Na kolenou klečel a hlavu svou v pokoře sklonil.
K tobě se modlil a víc než v boha tvému úsměvu věřil.
Byl jako slunce, co mě hřál, když v duši mé zářil.

Děkuji tvým hlubokým očím, jejich pohled jsem miloval.
Jak jsou upřímné, když do nich jsem se koukal.
Ten hluboký pohled plný citů v nich rozpoznal.
Plamínky vášně a slzičky štěstí, když jsem tě líbal.

Děkuji tvým rtům, vždyť svými jsem se jich dotýkal.
Jak byly sladké, na jejich chuť na jazyku jen vzpomínal.
Ty dva plátky růže rudé, jejich křehkost dobře poznal.
Jejich střípky, co bolí, navždy do duše své jsem uschoval.

Pokračování básničky

Brečím tiše do polštáře,
skončila pro mě slunce záře,
čeká mě jen život ve tmě,
opustil mě ten, co miluje mě.

Prvně jsem ji viděl na zápraží,
jak se k nám domů dostat snaží,
zlodějka to nebyla,
moc se mi líbila,
až pozdě jsem si uvědomil
svůj prvotní omyl
- srdce mi scizila.